Dobré ráno,
děkuji za zmínku o našem fóru.
Otázkou jste mě moc nepotěšil, to je žhavá půda a tak či tak, zastánce té které značky popudím
.
Nicméně - téma poněkud obsahlejší, protože každý z výrobců má něco, co je fajn a něco co je problém. Narozdíl od muzikantů se díváme na nástroje z jiného pohledu a mnoho věcí, které zákazník nemá šanci vidět nebo posoudit my vnímáme nebo hodnotíme z pohledu konstrukce kytary.
A tady začínají polemiky, jestli nejsme náhodou jen nafoukaní tupci nevážící si autorit, což tedy jsme, ale i přes to občas něco o problematice tušíme.
Zmíněné značky jsou každá natolik jiná, že nevím, zda je možné je vůbec nějak řadit - řekl bych, že jediná porovnatelná věc je popularita.
Začnu od toho nejslabšího - Yamaha - tam není ani moc o čem mluvit. Kvalita zpracování hezká a to je vše. Je hodně patrné, že momentálně není divize akustických kytar to, co firmu zajímá, takže kdysi jedna z progresivních značek s mnoha zajímavými modely a přelomovými technologiemi ať v konstrukci nebo třeba ve snímání, dnes pluje ve středním proudu a nenabízí nic, proč si ji koupit - kromě stále ještě populárního názvu. Problém může být, že koupit made in Japan je téměř nemožné a druhovýroba je jaká je.
Zásadní problém - a to zmíním víckrát - je fakt, že drahé luxusní modely nehraní o nic lépe než ty ve střední a někdy i základní třídě. Pokud tedy už musím mít na hlavici Yamaha, pak raději za málo peněz.
Taylor - asi nejpopulárnější značka současné doby. Firma postavená na nejmodernějších technologiích, v mnoha ohledech průkopník v zavádění neobvyklých výrobních postupů pro výrobu kytar. Zpracování nesrovnatelné s konkurencí - drahá CNC nedělají chyby a drží stejnou kvalitu. Firma nabízí mnoho modelů a řad a zde se už začíná situace komplikovat - ty levnější řady jsou vlastně drahé, za to co nabízejí a jak hrají - zde platí, že je hodně vidět rozdílný přístup ke každé z cenových hladin. Ty nejvyšší jsou opravdu třída, ale ty zase v Čechách nepotkáte. Takže u Taylora se vyplatí investovat do dražších modelů.
Pro mě osobně - coby vyznavače tradice - je nepřekousnutelný šroubovaný krk - ať si říká každý co chce, ani nejpevnější šroubový spoj nenahradí klasický lepený. Mechanicky ano, zvukově nikoli. A masírka ze strany firem, které se to snaží obhájit a najít výhody je pouze účelová. Technologicky ušetří firma tolik operací, že je jasné, proč šroubovat, ale hraje to prostě na ......
Druhá věc, která mě moc nebaví na Taylorech je malý zvukový rozdíl v jednotlivých modelech. Liší se jednotlivé řady, ale modely patřící do každé z řad jsou hodně podobné. Zvuk je na první poslech okouzlující, ale dál už se s ním nic moc neděje a zůstává sterilně stejný. Kytary jsou to dokonalé, ale moc nežijí, chybí tam duše......
Furch - smekám před tím, co dokázali. Zvukově to není můj vkus, ale to není nic proti ničemu. Nástroje inspirované Taylorem, včetně zmíněných záporů. Opět platí, že drahé modely fungují o poznání lépe, v levnějších je třeba hodně vybírat, ale stále je to velmi slušná střední třída. Ceny a způsob výroby manufakturně neumožňují se věnovat každému nástroji zvlášť a řešit jeho konkrétní problémy. Ty má samozřejmě i Taylor, ten to ale úspěšně smazává před zákazníky hezkým materiálem a už zmíněným ultra hezkým provedením.....
Bonus je, že i v nejlevnější řadě je jistota, že kytara byla vyrobená v Čechách. Takže volba jestli vzhledově navoněnou kytaru z Číny nebo základního Furcha - pak je za mě rozhodnutí jasné!
A konečně můj oblíbený Gibson - málo modelů, vysoké ceny. Ale tahle firma stále ještě drží nějakou tradici a je pravým opakem technologických dravců. Působí trochu nemoderně, ale oproti jiným firmám ty nástroje žijí. Není to dogma - každému se líbí něco jiného a preferuje jiné klady nástroje, ale mě tahle firma oslovila a čerpáme z ní jak pro jazzové kytary, tak pro ty akustické.
Jejich původní konstrukce akustické kytary je zajímavá a stačí ji jen trochu zmodernizovat a je to přesně to, co od našich kytar očekávám já - barevný plný hlasitý zvuk.
Seagull - v 90 letech to byl zázrak - kytara s masivní deskou za slušnou cenu. Trochu Ikea design, ale na to se dá zvyknout. Koncept jednoduché kytary, kde technologie je očesaná na minimum, materiály vesměs lokálně dostupné, žádné ozdoby, raději masivní rezonanční deska a továrna v Kanadě.......
Obecně mi není úplně jasné, proč stojí Kanada natolik stranou - především u nástrojů Godin. Lidi to jednoduše nepřijali.
Seagull není typ moderní načančané kytary a ani zvukově se nemůže měřit se současným trendem, ale je to poctivě vyrobená kytara za dostupnou cenu. Často ji zákazníkům doporučujeme, pokud hledají bezproblémovou kytaru na hraní do party, proč ne.
Rezonanční deska z cedru - ale to není jen Seagull - sama o sobě vyžaduje poměrně velkou péči při výrobě, aby fungovala, firmy ji často dělají o něco tlustší, aby se nebortila, protože je o poznání měkčí a méně únosnější než smrk, k tomu téměř neopracovaná - tedy neodlehčená - žebra, zadní deska a luby většinou překližkové - od toho moc zázraku čekat nelze.
A nakonec - můj oblíbený šroubovaný krk.
Na Seagullu oceňuji trvanlivost zpracování, stabilitu nástroje - to ukazuje na to, že narozdíl od asijských pokladů se přípravou materiálu někdo zabývá - a v neposlední řadě jednoduchost konstrukce, která vede ke spolehlivosti.Zvukově už v dnešní době není mezi favority.
Zápory vidím dva zásadní - jednak naprosto nefungující drahé modely - to je učebnicový příklad toho, jak se nabízí konstrukčně základní model za x násobnou cenu s drobnými změnami, které mají přesvědčit o tom, že je to něco zcela jiného a úžasného. Seagulla tedy jen v běžných řadách, drahé hrají téměř stejně, byť jsou celomasivní....
Druhou bolestí je pro mě nepochopitelné umístění kobylky, která je v naprosté většině o 3 mm blíž, než by měla být a proto neladí. Některé Seagully jsou ale v pořádku - nechápu, asi nějakej skrytej tajem.
Tedy asi tak - každý si musí vybrat, co ho osloví.
