Laky

Povrchová úprava nástroje je důležitou složkou výrobního procesu, ovlivňující akustické vlastnosti, estetický dojem a hmatový vjem, který je v tomto případě velmi důležitý.
Další aspekt je mechanická a chemická odolnost jednotlivých úprav.
Jako vždy okolo kytar, koluje spousta mýtů i okolo povrchových úprav. Mnohé jsou nesmysly, mnohé mají další "ale", mnohé jsou přeceňovány či podceňovány.
Motto této stránky je "kompromis".

Akustické vlastnosti:
Platí, že čím tenší vrstva laku na nástroji je, tím lepší je akustický výkon.
Povrch ale musí mít určitou tvrdost a pružnost. Příliš měkké nebo příliš tvrdé laky ovlivní negativně vibrace materiálu nástroje.
Optimální vlastnosti mají přírodní laky.

Estetické vlastnosti:
U většiny laků lze dosahnout stejného nebo podobného cíle. Vyjímku tvoří oleje a vosky - viz. níže.
Za zmínku zde stojí šelak, který má oproti chemickým lakům zcela jiný lom světla. Optickou hloubku a průzračnost tohoto laku napodobit nelze.

Hmatový vjem:
Každý materiál, ať už přírodní nebo uměle vytvořený, má jiný hmatový vjem. V této kategorii nelze označit kvalitnější a méně kvalitní materiály, protože jde o vjem jednoznačně subjektivní.
Příkladem může být obliba či neobliba krků, lakovaných matným nebo lesklým lakem. Stejně tak velké jsou rozdíly mezi přírodními laky a laky chemickými.

Mechanicko - chemické vlastnosti:
Stručně řečeno - čím více chemie, tím lepší odolnost. Bohužel tím i horší akustické vlastnosti.

Šelak (Francouzská politura, lihový lak): tradiční lak (pryskyřice tvořená samičkami červce lakového - Indie, Thajsko - která se rozpouští v lihu, popřípadě se míchá s dalšími pryskyřicemi, které dodávají laku požadované vlastnosti), používaný po staletí na hudební nástroje. Dodnes se používá na smyčcové nástroje, ale i na ostatní kvalitní strunné nástroje.
Jeho mechanické vlastnosti ho řadí mezi nejvhodnější materiály - poměrně tvrdý a odolný, hůře odolává otěru, laková vrstva je velmi tenká, snadno opravitelný, po celou dobu životnosti, výborné rezonanční vlastnosti. Hmatový vjem je velmi příjemný i při vysokém lesku.
Nelze jej stříkat, nanáší se pouze ručně, a to buď štětcem - nižší estetická kvalita výsledného povrchu - nebo klasicky, tedy polnou - smotek vlněné látky, překrytý lněnou nebo jinou přírodní látkou - krouživými pohyby. Denně lze přidat pouze několik tenkých vrstviček, aby nedošlo k poškození předchozích vrstev.
Časová náročnost na akustické kytaře se pohybuje okolo měsíce práce, pokud má výsledek vypadat dlouhodobě dobře. Urychlením tohoto procesu dochází k propadání laku do pórů dřeva, práskání lakové vrstvy a k jejímu zmatnění.

U akustických nástrojů jednoznačně přispívá ke kvalitě zvuku nástroje. U elektrických nástrojů se cení spíše jeho estetické vlastnosti.
Vyžaduje občasnou údržbu či obnovu.

Vosky a oleje: tvoří velmi tenkou vrstvu, zachovávají tedy pocit dotyku dřeva. Problémem je jejich, takřka nulová, mechanická ochrana nástroje, nízká odolnost otěru a také nutnost pravidelné obnovy, protože jde většinou o vysychavé materiály. Nacházejí použití většinou u elektrických a basových kytar.
Určité typy olejů tvoří vrstvu podobnou šelaku, kde je již mechanická ochrana dostatečná, odpadá i nutná renovace lakové vrstvy. Estetický dojem je ale zásadně horší než u šelaku a vrstva o dost silnější než u vosku či vysychavého oleje. Aplikace je snazší než u šelaku, jde tedy o ekonomičtější variantu s podobnými akustickými vlastnostmi. Lze je použít i na akustické nástroje - příkladem může být, kdysi často používaná, fermež.

Nitrocelulózový lak: je chemickou náhradou šelaku. Je mechanicky i chemicky odolnější, tvoří středně silnou vrstvu, je ideálně tvrdý i pružný, akusticky velmi vhodný. Nezanedbatelný je hmatový vjem, který je velmi příjemný. Sušina 30 - 40%.
Má ale spoustu negativ. Asi nejdůležitější je jeho chemický rozpad. V průběhu životnosti laku dochází k rozpadu celulózy a lakový film ztrácí schopnost soudržnosti a v laku vznikají praskliny (to jsou obdivované pavouky v laku z 50. let). Pokud do takové praskliny vnikne vlhkost, lak se odloupne od dřeva a odpadne. Další komplikace je, stejně jako u šelaku, nutnost pomalého nanášení jednotlivých vrstev. Velké procento rozpouštědla znamená velmi zdlouhavý proces při zaplnění pórů dřeva u poréznějších materiálů. Vysoká vzdušná vlhkost při stříkání způsobuje zašednutí laku. Agresivní pot zmatňuje lakový film a urychluje rozpad a praskání.
Současný pojem "nitrocelulozová povrchová úprava" nemá s původním procesem, vyvinutým ve 20. letech 20. století a masově používaným od 30. let, mnoho společného. Jedna z důležitých operací při použití nitro povrchové úpravy, převzatá z šelakování, vymizela zcela. Je to rozmývání laku před závěrečným leštěním. Právě tato operace umožňovala použít tenší lakovou vrstvu. Časově však prodloužila lakování o dva až tři dny. Rozmývací politury se, pokud vím, už mnoho let vůbec nevyrábějí, pravděpodobně s výjimkou některého specializovaného dodavatele. Většina výrobců, kteří tuto povrchovou úpravu nábízí, používá epoxidové nebo polyesterové plniče pórů a polyuretanové či akrylátové základovací laky. Nitro je pouze vrchní vrstva. Lak nepraská a nepropadá do pórů.
Každý výrobce nitrolaku používá jinou recepturu. Vlastnosti jsou tedy různé. Pod pojmem nitrolak dnes můžeme nalézt i hmoty, které mají sice stále stejný základ, ale vlastnostmi se podstatně liší od původního materiálu. Jsou to např. nitrolaky s přídavkem akrylátu, který odstraňuje praskání, ale zároveň změkčuje lak, nitro polyuretany, ...

Polyuretanový lak: dvousložkový lak, který nabízí kompromis mezi vlastnostmi, užitnou hodnotou a náročností aplikace.
Vytváří středně silnou vrstvu (mluvíme zde o vrstvě cca 0,3 - 0,4 mm), ale vzhledem k jeho mechanickým vlastnostem je řazen mezi akusticky velmi vhodné povrchové úpravy. Sušina 40 - 60%
Díky široké nabídce polyuretanů, která zahrnuje nespočet modifikací tohoto laku, je možné si vybrat, pro požadovanou aplikaci, přesně to pravé.
Polyuretanové laky jsou přímým nástupcem nitrolaků, a to i po stránce výsledných vlastností.
Netrpí nedostatky nitrolaku, jsou trvanlivé, dobře se udržují.

Akrylátový lak: platí to samé, co pro polyuretanové laky. Akryláty jsou pouze měkčí a mají menší podíl sušiny.
Osobně si myslím, že polyuretany jsou vhodnější pro hudební nástroje. Sušina 30 - 40%.

Kyselinotvrdnoucí laky: akusticky vhodné, bohužel náročnější aplikace a horší kvalita výsledného povrchu, způsobená měkkostí těchto laků. Nezřídka trpí horší transparentností - povrch je zašedlý.

Polyesterový lak: třísložkový lak, který by v průmyslu hudebních nástrojů neměl mít místo. Bohužel výhody, které jsou především v rychlosti a snadné aplikaci této hmoty, mu zaručily trvalou přízeň mnoha firem (Asie bez výjimky, ostatní ve většině). Nezřídka ho nalezneme i u zakázkových výrobců zvučných jmen po celém světě. Snad jedinou technologickou nevýhodou je reakce na některé pryskyřice - např. palisandr - a nutnost použití separačních laků na bázi polyuretanu, před samotnou aplikací polyesteru. Tato operace je na hudební nástroje doporučována i pokud se nejedná o problematické materiály. Přilnavost laku ke dřevu je zásadně horší, než u jiných vícesložkových laků. Starší typy polyesteru praskaly a loupaly se, podobně jako nitro.
Má velké procento sušiny - až 99%, takže skvěle zaplňuje póry dřeva a téměř nepropadá. Vytváří velmi silnou vrstvu (v tenkých vrstvách špatně a pomaleji reaguje), která je, po úplném vysušení, velmi tvrdá a neumožňuje dřevu kmitat. Obvykle se tloušťka laku pohybuje okolo 1 mm a více. Kdo jel někdy vodu, měl možnost tuto skvostnou hmotu zažít na vlastní kůži, v podobě kánoí a kajaků. Ano, je to ten stejný materiál.

Epoxidový lak: dvousložkový lak, dobře zpracovatelný, dobře plnící póry. Sušina cca 40%.
Velmi tvrdý, akusticky zcela nevhodný.
Příležitostně používaný kytaráři pro jeho bezproblémovost, dostupnost a relativně nízkou cenu.

UV tvrditelné laky: vedle laků na vodní bázi, druhý exponovaný směr vývoje povrchových úprav.
Především nástupem akrylátových UV laků se oblast použití značně rozšířila, a to i do oboru hudebních nástrojů. Starší polyesterové UV laky měly stejné problémy, jako výše zmíněné klasické polyestery.
UV laky mají výhodu rychlého vytvrzení vlivem UV záření - řádově minuty. Celý proces lakování je pak otázkou jednoho dne.
Vzhledem k absenci rozpouštědel, jsou ekologicky příznivé. Náročné jsou podmínky aplikace, protože lak, který není vystaven UV záření nevytvrdne a aerosol z přestřiku je přímo absorbován do krevního oběhu. Z tohoto důvodu je použití možné pouze u automatických linek nebo za použití elektrostatického pole pro usmernění stříkaného laku.
Vlastnosti jsou lepší než u klasických akrylátů, v důsledku absolutně dokonalého vytvrzení, které při chemické reakci nelze zaručit.

Laky na vodní bázi: jejich kvalita stále nesplňuje nároky na použití v oboru hudebních nástrojů.
Vodní laky jsou uretan / akrylátové laky. Nedostatky tkví ve špatné plnivosti pórů, nárocích na tloušťku lakového filmu - při nedodržení přesného postupu a technologických přestávek se vrstvy už nesvazují a nelze tedy po přebroušení navázat novou vrstvu - ale především ve vzhledu. Laky na vodní bázi nezdůrazňují kresbu dřeva a mají špatný lom světla v materiálu - působí uměle. Neopominutelná je i kvalita lesku, kterou jsou tyto laky schopné nabídnout.
V současnosti se objevují nové typy těchto laků, které slibují možnost jejich využití, jako adekvátní náhrady rozpouštědlových laků.
Zásadním argumentem pro využití těchto laků je ekologie provozu.

Z uvedených informací vyplývá, že jednoznačně dokonalý lak neexistuje. Vždy jde o nalezení kompromisu. Někdo preferuje bezúdržbovost, jiný akustické vlastnosti nebo cenu. A to nemluvím o dalších efektech či barevných variacích, které s někerými typy laků nelze realizovat. Pokud vyloučíme absolutně nevhodné laky, rozumným použitím těch ostatních lze vždy vytvořit dobře fungující nástroje.