"D" 2004 Procházka

Těžko, přetěžko se píše o nástroji, který člověk sám vlastní. Jednak si nikdo "ten svůj" nástroj nenechá nikým pohanět (tím méně sám sebou ) a také si po nějaké době vytvoří k nástroji blízký vztah tím silnější, čím je nástroj lepší. A v případě této kytary se budu odosobňovat dvojnásob těžce, protože mi byla postavena skutečně " na míru". A povedla se. To - povedení se - je asi klíčem k mimořádnému nástroji a nelze očekávat, že každý nástroj,který kytarář postaví, bude supertřída, ale u kytar vycházejících z rukou pánů Petra Procházky a Petra Grotzbacha mám pocit, že jejich nástroje, tedy i ty "běžnější" mají velmi vysokou úroveň a dokonce bych řekl, že snesou srovnání s nejvýznamnějšími světovými výrobci.Prostě mají onen nezbytný velmi vysoký standart. U dreadnoughtu je to zdánlivě jednoduché - nástroj musí akusticky hrát poměrně silně a zároveň barevně - a v tom je skryta největší ošidnost. Například některé Martinky (tedy jasný pravzor všech déček) mají sice poměrně silný zvuk, ale nebarevný a mívají tendenci "hučet". Naproti tomu nástroje starších ročníků téže značky hrají velice krásně a je dobře, že se právě jimi nechal Petr inspirovat například v případě žebrování horní desky. Použil klasické křížové schéma s dlouhými sjezdy žeber a nepoužil dnes oblíbené "scalloped" žebrování a tak kytara má silný a nosný zvuk, který se velmi dobře snímá mikrofonem, protože jí takto ve zvuku zůstává dost středů a tak se při hraní v kapele neztrácí. A asi nejdůležitějším inspiračním zdrojem jsou kytary Richarda Hoovera (Santa Cruz), které v sobě také spojují to nejlepší z klasických a zároveň i moderních nástrojů. Měl jsem přímou možnost kytaru srovnat s jedním "santacruzem" a - kytara více než obstála.Přímo mohu říct, že zvukově se oba nástroje velmi podobaly a bylo by opravdu těžké říct, který byl lepší - byly na tom prostě nastejno. Je to dáno i výběrem materiálů- alpský smrk, indický palisandr na tělo, mahagon na krk a hmatník a kobylka z ebenu - to je skutečná klasika. Důležitou a často opomíjenou věcí je, že Petr na ořech a sedlo v kobylce používá kost - ta podle mě ovlivňuje výsledný zvuk až překvapivě zásadně. Uvnitř krku je pak nejen stavitelná výztuha ale i další duralové zpevnění, které zajišťuje mimořádnou stabilitu a po obvyklém vyboulení hmatníku u spoje patky krku s tělem není ani památky. Mimochodem - díky přesnému seřízení a citlivému doladění kompenzace menzury na kobylce kytara skvěle ladí. Zvuk se těžko popisuje. Je plný, silný a vyrovnaný. Kytara tak není omezena stylově, rozhodně vyhoví nejen potřebám pro déčko typickým (bluegrass), ale díky vyrovnanosti skvěle vyhoví i v jazzu a akustické hudbě vůbec. Několikrát jsem byl pochválen i pány zvukaři, "jak to pěkně hraje" a "jak se to dobře zvučí", a to je pro takový nástroj sakramentsky důležité - pokud akustická kytara nehraje dostatečně nahlas a nemá ony správné frekvence, tak jí není téměř možné na jevišti mikrofonem ozvučit. A s tím jsem opravdu starost neměl. Asi bych měl najít i nějaké zápory - tak tedy: Tu a tam (ale opravdu ojediněle ) najdeme drobnou kosmetickou chybičku v laku či ve výložce, ale na tyhle chybičky si rádi časem zvyknete a aspoň vidíte, že nikdo není dokonalý a nástroj zhotovili lidé. Což je dnes stále vzácnější.
Takže mi nezbývá než říct: Díky Petře!

Marek Rejhon