Test STRAT
Byly doby různé a byly doby hrůzné, jak o tom před lety hovořili spolu na jevišti divadla ABC Jan Werich a Miroslav Horníček. A k jedněm takovým - spíše malým a životu nikoliv nebezpečným hrůzám - patřil fakt, že za dob neveselého kralování KSČ v našich zemích českých a slovenských, si nadšenec pro kytarovou hru a nástroje samotné, neměl moc z čeho vybírat, a tak vzal nebo spíše musel vzít za vděk různými Jolanami od Star IV a různých Gracioz a Futuram po Tornáda a Alexandry a řadu dalších, spíše nepovedených nástrojů. Všechno to totiž byly kamuflované kopie amerických Fenderů a Gibsonů a výsledek, bohužel pro muzikanta, dosahoval skutečně úrovně špatné repliky, která ale byla ještě dokonale prověřena, a tak se už na ní mnohdy nedalo ani hrát. Ať si kdo chce co chce říká, já tvrdím, že tehdejší kytary nestály téměř za nic, a to mluvím z vlastní zkušenosti. Dnes je tomu ale jinak a krom toho, že originály firem Fender, Gibson a mnoha dalších jsou u nás legálně k dostání, můžeme se pochlubit řadou domácích, čili tuzemských výrobců, kteří mají na to, aby kvalitou vyráběného zboží obstáli i na zahraničním trhu. Mezi takové, dle mého názoru, patří pánové Petr Procházka a Petr Grötzbach, kteří ve svém pražském atelieru vytváří velmi příjemné a dobře znějící nástroje. Dostala se mi do ruky kytara Strat, již právě oni výše jmenovaní vyrobili. Je to nástroj velmi poctivě a precizně provedený, celkovou kvalitou připomínající spíše americké modely Fender Stratocaster, tedy ty dražší a narozdíl od těch japonských či mexických kvalitnější. Krk a tedy i hlavice nástroje, jsou z klasického javoru, prakticky nelakovaného ( voskovaný povrch ), hmatník je opět klasický palisandrový. Přestože hlava nástroje koresponduje s modely Fender Stratocaster Vintage, celkový dojem při hře - tedy tak jak alespoň na mne působí krk kytary, je ten, že mi připomíná více modely z let sedmdesátých, především spodním rádiusem. Zasazení na čtyři šrouby se zdá být bytelné, krk sedí pevně a dá se sním tedy během hry provádět leccos, včetně oněch známých, pokud možno nedestruktivních, blackmooreovských fíglů. Trochu mne mrzí, že hmatník je osazen pražci pouze do tónu cis, což ale až do let osmdesátých firma Fender sama neměnila a má - li tedy jít o model připomínající klasiku, je to správně. Já se spíše přikláním k delšímu hmatníku, tedy novému modelu, kdy kytarista může zahrát čisté d a lze jej
vytáhnout v pohodě až na e. Hráč, který střídá např. model Gibson Les Paul a Fender Stratocaster může mít při hře sól problémy s vytahováním nejtenčí struny na nejvyšší poloze, právě když jeho Stratocaster je onen model reprezentující starší klasiku. Výztuha krku je dostupná od nultého pražce, tedy rozumně umístěna oproti starým Vintage Fender modelům, kdy se kvůli práci s výztuhou musely téměř svléknout struny a odšroubovat pickguard. To proto, že utahování šroubu bylo umístěno ze strany, kde je celý krk vpasován do těla nástroje. Pražce jsou na mne trochu tenké, ale zase jde spíše o pocit hráče a o jeho interpretační potřebu na ten určitý nástroj. S vyššími pražci lépe vyznějí bluesová vibráta, s tenčími se zase budou lépe hrát funky beglajty. Je zvláštní, že právě model Fender Stratocaster vybízí k těmto oběma způsobům hry, což třeba nelze přímo říci o Les Paulech. Ladicí mechanika firmy Schaller vypadá spolehlivě a dobře se ovládá. Opět připomíná staré Kluson mechaniky, které byly dávány na modely Stratocasterů firmou Fender od padesátých do poloviny šedesátých let. Tělo nástroje olšové, jinak to u pořádného Stratocastera snad ani nelze. Někdy bývají těla z jasanu, ale pak je zvuk uzavřenější a mnohdy tvrdší. Já osobně preferuji olši, jak po zvukové, tak i po hmotnostní stránce. Lak na těle je velmi profesionálně provedený, tzv. two tone sunburst, znalci starých Fenderů vědí o čem mluvím. Za pozornost stojí esteticky dobře vyvedený picguard z fládrovaného javoru. Na něm se dobře vyjímají bílé snímače, klasické Fender single coils standard a tři potenciometry - 1x volume, 2x tone. Pětipolohový přepínač Schaller jen dokresluje celkový dojem a pocit, že máme v rukou Stratocastera jak má být. O těle nástroje se není třeba více rozepisovat, je dokonale provedeno a výborně sedí. Dřevo je myslím dobře vybráno, neboť rezonance se projevuje už při hraní bez elektriky a i pouhým poklepem. Kobylka se šesti kameny, který má každý své vlastní dva ovládací šrouby do výšky a jeden posuvný pro ladění, funguje dobře a je k tělu připevněna čtyřmi šrouby. Jedná se o model Strat without tremolo, tedy bez tolik vynášené a na druhé straně, především kvůli ladění, tolik zatracované páky. Struny jsou tedy protaženy skrze tělo systémem Telecaster. Rolny na řemen by mohly být možná širší, tady bych doporučil hráčům zakoupit pojistky proti výsuvu řemenu. Předejde se tak mnohdy nenahraditelným škodám nebo spíše k nenapravitelným újmám na nástroji samém. Po zvukové stránce je tento Strat vcelku vyrovnaný, tóny v polohách ladí, pouze při zkresleném zvuku klasicky kmitá struna G, ale můžeme zachovat klid, to je běžné i u super drahých a vzácných kusů originál Fender Stratocaster z let padesátých i šedesátých. Možná mi u tohoto nástroje chybí trochu basy, ale je třeba dát každému dílku čas, aby mohlo uzrát a přesvědčit nás o skrytých kvalitách. Nástroj v ruce se dá říci poslouchá, netrpí obávanými vlky a když by se mu dalo trochu času po vyhrání - myslím stovky hodin koncertů, zkoušek a cvičení se zesilovačem i nasucho - měl by šanci postavit se i vedle skutečně dobrých originálů modelů Fender. Rozhodně na mě působí příjemněji a seriozněji, než řada nástrojů nesoucích jméno Fender, ale vyrobených kdesi jinde, tedy tam, kde k nástrojům tohoto modelu a typu jaksi nemají ten správný vztah a tedy asi ani ne ten potřebný přístup. Dle výsledku práce na tomto modelu soudím, že pánové Procházka a Grötzbach s výše uvedenými nedostatky problémy nemají. Cena nástroje 21 900 Kč by myslím odpovídala a byla přijatelná, kdyby k němu byl praktický a funkční tvrdý kufr.

Martin Koubek - DUX



Test SMITH
Když jsem počátkem osmdesátých let uviděl naživo koncert Carlose Santany, překvapilo mě, co že to měl za podivnou kytaru. Nebyla to ani jeho pověstná Yamaha SG 2000 a nebyl to ani model Gibsona SG nebo Les Paul, kterými Santana právě v první dekádě své skvělé kariéry proslul. Zaujal mne ovšem dlouhý tón onoho nástroje, který zněl chvíli až tajemně zasněně a někdy zase jásal a skotačil jak trubka z ušlechtilého kovu. A pak jsem se kdesi dočetl, že se jedná o americkou značku Paul Reed Smith - v té době ještě zdaleka ne tak slavnou jako dnes. Carlos Santana byl vlastně průkopníkem vskutku skvělého hraní na tyto nástroje a dá se říci, že to byl právě on, kdo dnes již proslulý PRS zavedl do magického kytarového světa. Tedy podobně, jak to učinil před řadou let Eric Clapton s modelem Gibson Les Paul, za což je mu Jimmy Page dodnes vděčný a hrdě to i hlásá do světa. A proč tento úvod ? Zcela jistě proto, že pánové Procházka a Grötzbach sáhli právě po kytaře PRS a hned na začátek musím říci, že to udělali velmi dobře. Nejen pro našince, ale i pro hudebníka ze západních zemí je mnohdy originál té nebo té firmy finančně nedostupný. A kolikrát také neúnosný, myslím tím někdy i hudebníky renomovaných a tedy dobře prosperujících skupin, kteří ale ne vždy chtějí ty největší peníze vydat právě za hudební nástroj. Řešením je dobrá replika a já si myslím, že před chvílí jsem právě na takovou jednu hrál a teď se o ní rozepisuji. I když jsem "klasik" a hraji na Gibsony a Fendery, měl jsem párkrát v ruce originál PRS a tak mohu srovnávat. Kytara, o níž je řeč, je opět modelem, připomínajícím tu lepší sortu, tedy nástroj hrající i vypadající. Podobně jako u houslí, kde Vám každý houslař řekne, že nejlepší je , když je nástroj perfektně vypracován a ještě k tomu dokonale zní. Říká to proto, že právě bohatá historie houslařství nám ukazuje, že skloubit dobrou kvalitní a vzhlednou práci s dokonalým tónem a zvukovou nosností není jednoduché a zdaleka se to nedaří všem v tomto oboru. PRS - PG (Paul Reed Smith - Procházka Grötzbach) je ale vskutku podařený. Hlava klasická PRS, výztuha krku dobře přístupná na hlavici, mechaniky Gotoh na způsob známých Groverů ve zlatém provedení a kovový pražec tzv. nut roller. Zde bych já " klasik " možná kvůli barvě tónu raději viděl slonovinu, ale technický pokrok nelze zadržet, a tak vzhůru po hmatníku k vyšším polohám. Pražce jsou na mě trochu tenké, ale únosné, dá se dobře hrát i s finger vibrátem a vytaženou strunou. Hmatník palisandrový, velmi příjemný se santanovským perleťovým tzv. birds vykládáním. U tohoto modelu nástroje je dvooktávový hmatník, což je u některých kytar kámen úrazu. Ne však v tomto případě. Tóny jsou znělé i nasucho a neodumírají předčasně. Všechny polohy jsou dobře přístupné, což třeba u Gibsonů není vždy pravda, především u klasických Les Paulů. Tady můžete hrát bez problémů až ve stratosférických výškách, aniž byste pak museli vyhledat ortopeda, nejlépe primáře Sovu, aby Vám narovnal prsty levé ruky. Krk je chytře zasazen do těla nástroje a veden po celé jeho délce jako průchozí. Obojí, tedy krk i tělo nástroje jsou vyrobeny z afrického dřeva gabon, což se nejeví zrovna špatně. Zvukově mi to připomíná americký mahagon, ale jeho rezonance je možná trochu zvonivější. Odtud by se dal vzít příměr, že zvukově je takovýto model nástroje kombinace (nikoli kompromis) Gibsona a Fendera. Pravda, je to kytara univerzálnější než třeba Les Paul, ale je třeba s ní jak hráčsky, tak i zvukově velmi citlivě nakládat. Na spodní části těla a tedy i průchozím krku je nalepena dokonale vypracovaná vrchní deska, sesazená ze dvou dílů, tedy po vzoru houslařském anebo když chcete gibsonovském. Toto dřevo je moc pěkný javor s řidšími léty a příčným fládrem. Onen javor právě dává tónu nástroje někdy až violové zabarvení. Zkuste si zahrát úvod Still Got The Blues od Garyho Moorea na několik nástrojů a uvidíte nebo vlastně uslyšíte, že pokaždé to zní jinak. Proto je tak důležitá i stavba, myslím růstová, vrchní javorové desky na tom určitém nástroji. Tělo nástroje má na zadní straně vyfrézované otvory pro umístění pružin tremola značky Schaller a pro ovládací elektriku. Jsou to dva potenciometry volume a tone a klasický gibsonovský přepínač na dva snímače. Tyto jsou humbuckery Classic ´57 Gibson a myslím, že výrobce toto osazení zvolil dobře. Pěkně formulují a přenášejí tón vycházející ze dřeva kytary a přitom ho vlastní silou zbytečně nemodulují k nepříjemné a zbytečné zastřenosti. Krémové rámečky připomínají snímačové osazení Les Paul Standard a dobře i vizuálně kontrastují s odkrytými černými cívkami snímačů. Zlaté provedení kobylky, včetně páky tremola, vhodně koresponduje s knoflíky potenciometrů, tzv. speed knobs. Zásuvka jack je jako u Gibsona Les Paul na spodním lubu nástroje. Lak na přední straně hlavy je černý, dále na těle až do tmavého bordó odstínu, vrchní javorová deska citlivě kontrastuje odstínem medové barvy lesních včel. Kvalita laku se ukáže až za čas, na první pohled ale budí dojem vysoce profesionální úrovně práce. Na tento nástroj se mi hraje moc dobře a mohu jej doporučit všem, kteří touží po kytaře slušné úrovně a nehodlají přitom prodat celou rodinu i s příbuznými do otroctví. Zní to nadneseně a humorně, ale když vidím na internetu, že originál PRS , model Santana je ceněn 7 000 - 10 000 $ a to Vám jej pak pošlou ze zámoří , aniž byste si jej mohli vyzkoušet a hádejte se pak s nimi přes Atlantik, že to není ono, není snad moje narážka na finance až tak bezpředmětná. Kytara, o níž píšu stojí 42 900 Kč, což není pro nás zas tak málo, ale při kvalitě, která je nabízena se to, alespoň dle mého soudu, vyplatí. A abych jen nechválil, pánové výrobci, prosím Vás, kdybyste k tomuto jinak velmi zdařilému nástroji přidali dobrej transportní kufr, budu Vás mít ještě raději. Tonálně mi zkoušený nástroj silně připomíná originál PRS, na nějž jsem před lety hrál a i dle nahrávek se dá leccos rozpoznat. Myslím tedy barvu zvuku. A ta je opět patrná už při hře bez aparátu. Stačí přiložit ucho k hornímu lubu nástroje a zahrát nějaký otevřený akord. Hned uslyšíte, o čem tenhle nástroj je. A proto, že jsem nikde na hmatníku nenašel stádo vlků ani drnčící retardéry, nevidím důvodu, takový nástroj nevlastnit a hlavně na něj hrát. Kdo tedy chce střídat Stratocastera a Les Paula a přitom má rád obojí, jak po stránce hráčské tak i zvukové ať se směle přivine k PRSu. Když bude vědět jak na to, odměna jej zcela jistě nemine.

Martin Koubek - DUX